Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené srdce 10.

Pohled Belly

O několik dní později…

 Najednou stál přede mnou, anděl, kluk z fotografie, byl to on - Edward. Jeho krása mi vyrážela dech a jeho smutek, jeho bolestný výraz mě drásal. Nedokázala jsem snést jeho smutek, přála jsem si rozveselit ty jeho zlaté oči a chtěla jsem viděl zase jeho pokřivený úsměv.

 „Bello.“ Vydechl. „Je mi to tak strašně líto. Ani nevíš, jak moc. Já netušil, jakou spoušť jsem za sebou zanechal. Netušil jsem, nenapadlo mě, že Viktorie se sem vrátí.“ Koktal Edward.

 Musela jsem ho rychle zastavit. „Edwarde, nic z toho, co se stalo není tvoje vina. Nesmíš dovolit, aby tě neustále ovládal tento pocit viny.“

 „Myslíš, že jsem se vrátil jen z pocitu viny? Ano cítím velkou vinu, tíží mě jako kámen.“

 „Tvoje slova nedávají smysl.“ Vydechla jsem zmateně.

 „Isabello Swanová, pochop, že tě miluji, tak jak nikdo nikoho na světě nemiloval. Musel jsem odejít, abys měla možnost žít normální lidský život. A vše jsem pokazil a život ti zničil. Způsobil jsem ti akorát velké trápení.“

 Bolest v jeho očích byla nepopsatelná.

 Nadechl se. „Bello, ale pokud mi odpustíš, vše napravím. Sám tě proměním a budeš moci zase chodit a běhat a budeme spolu už navždy.“ Dodal s nadějí v hlase a pokusil se o úsměv. Klekl si k mému vozíku a vzal moje ruce do svých a chystal se mě políbit.

 „Ne.“ Vydechla jsem přiškrceně a viděla, že se mu vrátila zase ta bolest do jeho očí.

 „Prosím, nelíbej mě.“ Zašeptala jsem. „Nemohu zradit Jacoba.“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nadechla jsem se a přes slzy jsem skoro neviděla. „Edwarde, ale odpouštím ti z celého srdce a nechci, abys jsi se trápil. Nesnesu to.“

 I přes moji prosbu Edward nakonec přitiskl svoje ledové rty na moje. A moji hlavu zaplnily vzpomínky. Vše ztracené se zase vracelo.„Miluji tě.“ Zalapala jsem přes slzy po dechu. A přitom mu polibky oplácela. „Ale miluji i Jacoba.“ Dodala jsem a cítila jsem, jak mi v tom okamžiku puklo srdce a rozlomilo se na dvě části. Jedna část byla Edwardova a jedna Jacobova.

 Edward nešťastně sklopil hlavu. „Já na tebe budu vždy čekat.“

 Co bude dál? Pomyslela jsem si. Co s tím udělám? Jak mám teď žít? Ať se rozhodnu jakkoli, tak někomu ublížím.

 A tak čas plynul jako voda. Znovu jsem si vzpomněla, jak mi jednou Edward řekl…že moje paměť je jako síto, že jednoho dne zapomenu…Po tvářích mi stékaly slzy. Já nikdy nezapomenu, pomyslela jsem si, ač si nebudu pamatovat přesné detaily, tak nezapomenu na lásku, lásku, kterou k němu cítím. Představa, že jednou zapomenu je bolestná, stejně bolestná jako pomyšlení, že se mi to nikdy nepodaří. Moje srdce je ztracené, ale tentokrát se ztratilo ve svých vlastních citech. Edward ho rozlámal a Jacob složil. Co mám teď dělat? Když budu s Jacobem, tak bude mít na krku invalidu a pak se ještě do někoho otiskne a budu úplně nahraná. Na druhou strana, když přijmu Edwarda, dá mi to, po čem jsem tak dlouho toužila…věčnost po jeho boku. Ale chci to vůbec ještě?

 Mezitím co se ve mně celé dny a týdny odehrál můj vnitřní boj, tak Cullenovi uzavřeli spojenectví s vlky a společně honili Victoriu. Věděla jsem, že někdo z nich hlídá můj dům, že někdo hlídá mě, že on hlídá mě. Víckrát však Edward do mého pokoje nepřišel.

 Seděla jsem na posteli a vzpomínala na první milování s Jacobem a na jeho horkou náruč a vroucí polibky. Vzpomínala jsem, jak jsme se smáli, protože jsme se na jeho malou postel sotva vešli. Jeho ruce mě hladily a rty zase laskaly moje tělo. Moje rty šeptali jeho jméno do temné noci. Nedovedla jsem si představit nic krásnějšího.

 A najednou se to stalo. Svět se v jedné minutě zbořil. Nemilosrdný osud mi uštědřil tu největší ránu. Ve dveřích mého pokoje stála Alice. V očích se jí zračil nevýslovný smutek.

 „Edward je mrtvý?“ Hlesla jsem.

 „Ne, Edward je v pořádku.“ Odpověděla Alice.

 „Tak, co se stalo? Proboha, Alice mluv.“ Řekla jsem přiškrceným nervózním hlasem s podtónem paniky.

 „Viktoria konečně padla. Edward společně s Jacobem se o ni postarali. Bojovali bok po boku. Zatímco my si vzali na starost její novorozené kumpány.“ Šeptala Alice s vytřeštěnýma očima.

 „A dál?“ Naléhala jsem už naprosto vyděšená.

 „Nepřežil to Bello.“ Hlesla Alice. „Jacob to nepřežil. Jeden novorozený nám proklouzl a zaútočil zezadu, když už to nikdo nečekal.

 Měla jsem před očima najednou mlhu, v uších mi hučelo. Kdesi v dálce jsem slyšela žalostné vytí smečky.

A pak jsem se propadla do té nejčernější tmy. Pokoj najednou zmizel. Cítila jsem jen Aliciny studené ruce kolem ramen…

Když jsem se probrala, byla jsem jinde. V místnosti s jasným světlem, ležela jsem na nemocničním lůžku. Vedle mě stál Carlisle a z druhé strany Edward. Chvíli jsem byla dezorientovaná a přemýšlela jsem co se stalo a jak jsem se sem dostala. Najednou to ale na mě dolehlo. Jacob je mrtvý. Je pryč. Už se nikdy nevrátí. Nikdy už neuvidím jeho hřejivý úsměv, nikdy už mě nepohladí ani nepolíbí…

 Edward mi beze slov otíral obličej. Uvědomila jsem si, že pláču. „Ach Edwarde“ Vzlykala jsem.

 „Alice tě donesla do mé ordinace. Ztratila jsi vědomí a měla o tebe strach. Mohu tě vyšetřit prosím? Pronesl tiše Carlisle.

Diskuse pro článek Ztracené srdce 10.: